Z historie knihovny

Od svého založení v roce 1566 byla bibliotéka budována zejména knižními fundacemi a dary řady významných exponentů katolické duchovní obnovy z řad zemských úředníků, prelátů, kanovníků a olomouckých biskupů i měšťanů. Takže ačkoliv nebyla v zakládací listině olomoucké koleje ani zmínka o knižní fundaci, neměli jezuité s prvními akvizicemi větší problémy (viz dary Viléma Prusinovského z Víckova nebo Vratislava II. z Pernštejna).

První knihovna se nacházela již v prostoru bývalých renesančních škol postavených v letech 1569–1582. Školní budovy navazovaly na jezuitskou kolej vzniklou adaptací původního minoritského kláštera. Knihovna měla být situována jižně od univerzitní auly. V rámci rozsáhlé přestavby barokních škol se během první čtvrtiny 18. století setkáváme s prostorem knihovny v mnohem prestižnějším sále, na jehož malířské a sochařské výzdobě se podíleli malíř Jan Kryštof Handke a sochař Ondřej Zahner.

Nicméně ještě předtím knihovnu neblaze zasáhla okupace města Olomouce oddíly švédského plukovníka Lennarta Torstersona (1642–1650). Šlo bezesporu o nejničivější zásah do jezuitského knižního fondu v průběhu celé jeho existence. Cílené plenění knižního fondu pouze zmírnil jezuitský student Michael Sartorius, který byl sice Švédy pověřen sepisováním ukořistěných knih, ale zároveň se mu podařilo alespoň část nejvzácnějších rukopisů a tisků tajně vynést a uschovat v bezpečí.

Ihned po odchodu Švédů z Olomouce začala rekonstrukce knižního fondu, kterou opět usnadňovali četní příznivci a dárci. V padesátých a šedesátých letech 17. století narůstaly i vlastní akvizice realizované například z Brna, Prahy, Vídně, Mohuče, Augsburgu, ale i z Říma nebo Benátek. Přitom obsahová skladba univerzitní knihovny se logicky podřizovala nejen studijním, ale rovněž pastoračním potřebám zdejší řeholní komunity.

Bližší představu o skladbě fondu univerzitní knihovny si lze udělat ze dvou známých katalogů pocházejících z roku 1704 a 1740. Starší katalog je rozdělen do 24 tematických skupin značených abecedně. Z katalogu vyplývá, že knihovna tehdy čítala asi 2 900 svazků, přičemž dalších asi 1 400 se nacházelo různě po ubikacích vyučujících. Novější katalog, který v letech 1738–1740 zřejmě vypracoval jáchymovský rodák Václav Macasius, uvádí již i seznam zakázaných a heretických knih. Obsahuje asi 5 340 svazků hlavní knihovny, přičemž se asi 525 svazků nacházelo na ubikacích vyučujících. Fond zakázaných knih potom zahrnoval 171 prohibit. Celkem jde tedy zhruba o více než 6 000 svazků.

Rozhodnutí papeže Klimenta XIV. z 21. července 1773 zrušit řád Tovaryšstva Ježíšova bylo v habsburské monarchii vyhlášeno 7. září téhož roku, čímž byla de jure zestátněna i jezuitská kolej s univerzitou a knihovnou. Následujících několik let představovalo pro někdejší jezuitskou bibliotéku období velkého provizoria, zmatku a nezměrného chaosu, z něhož pozvolna vybředávala až po nástupu knihovníka Jana Aloise Hankeho a jeho pokračovatelů.

2. 1773–1809

Koncem roku 1773 olomoucká knihovna čítala maximálně 9 000 svazků. Avšak již záhy se měl tento stav z rozhodnutí Dvorské studijní komise výrazně navýšit, neboť již 2. července 1774 nařizoval dekret přiřadit k nedávno nově konstituované olomoucké univerzitní knihovně, která se stala bibliotékou veřejnou, i knižní fondy moravských a slezských jezuitských biblioték.

Olomoucké univerzitní knihovně tak doslova spadla do klína možnost se velkoryse obohatit o vybrané knižní fondy bývalých pěti moravských jezuitských kolejí (Brno, Jihlava, Telč, Uherské Hradiště, Znojmo), jakož i o kolegiální opavskou bibliotéku včetně pobočné knihovny v Těšíně. Ve své podstatě šlo o první z řady zásadních rozhodnutí, které ve spojení s vlnou jezuitských a následných klášterních konfiskací řízených Vídní přisoudilo olomoucké knihovně zcela novou roli v podobě postupného vyzdvihnutí až na pozici nejdůležitější a největší bibliotéky Moravy a tzv. Rakouského Slezska. Rok 1807 spojený s udělením práva povinného výtisku ono jedinečné postavení v markrabství pouze umocnil. Přes řadu peripetií se tak stala skrze zde shromažďované knihy hlavním „chrámem vědění“. I proto je v soudobých pramenech označována za „Nationalbibliothek“ – za moravskou národní bibliotéku.

Setrvání knihovny v Olomouci však bylo ohrožováno neustále se vracející myšlenkou na její přesunutí do Brna, coby progresivnějšího kulturně-hospodářského centra, tolik nesvázaného vojenskými aspekty a církevním konzervatismem. Nicméně naštěstí pro Olomouc z těchto záměrů objevujících se od konce 18. až do 20. století vždy sešlo, přičemž přesun univerzity s knihovnou do Brna v letech 1778–1782 (knihovna zůstala v Brně až do roku 1785) byl jen krátkou epizodou.

Mezitím se od počátku roku 1782 pozvolna rozbíhala další vlna konfiskací schválených Josefem II., který nařídil zrušit vybrané „neužitečné“ kláštery meditativních a žebravých řádů. Radikální redukce se na Moravě a ve Slezsku dotkla téměř padesáti institucí, jejichž knihovny dostal za úkol převzít, sepsat a roztřídit olomoucký kustod a pozdější bibliotékář Jan Alois Hanke z Hankenštejna. Tehdejší nikoli již Universitní, nýbrž Lycejní knihovna v Olomouci tak dostala další jedinečnou možnost rozšířit fond o knihy ze staletí budovaných moravských a slezských klášterních knihoven. Při výběru sice měla přednost Dvorská knihovna ve Vídni, ta však tuto výsadu využívala velmi málo.

Hanke se od počátku roku 1786 naplno pustil do náročného úkolu v co nejkratším možném čase sepsat a roztřídit knihovny celkem 47 zrušených církevních institucí (v drtivé většině klášterů) z Moravy a částečně i z tzv. Rakouského Slezska. Instruován byl v tomto směru z Vídně i z Brna (gubernium), avšak v řadě případů měl na tato nařízení nezanedbatelný vliv. Olomoucká knihovna měla z tohoto procesu dvojí užitek. Jednak se obohatila o řadu dosud chybějících děl a jednak mohla část z výtěžku aukcí tzv. nepotřebných knih využít na nákup nové literatury.

Po Hankeho předčasném penzionování dokončil stěžejní část prací na třídění knihovních fondů zrušených církevních institucí nově jmenovaný bibliotékář Josef Arnošt Karmášek (přísahu složil 7. dubna 1791). Nicméně práce nebyly ukončeny ani v roce 1797. Samotný Jan Alois Hanke uváděl před svým odvoláním v říjnu 1790, že prohlédl 40 knihoven s přibližně 180 000 knihami, z čehož získal 6 000 děl pro mateřskou knihovnu.

Působení Hankeho nástupce Josefa Arnošta Karmáška (bibliotékářem 1791–1809) byla pro lycejní knihovnu dobou stabilizace, dobou dokončení velkého úkolu přerozdělení klášterních knihovních fondů a zároveň dobou lepšího systematického zpracování fondů vlastních. Stál zejména za vytvořením osmnáctisvazkového tzv. velkého abecedního katalogu řazeného podle autorů, založeného roku 1795 a užívaného a průběžně doplňovaného ještě koncem 19. století. Neméně důležitým počinem užívaným a aktualizovaným jeho nástupci byl v roce 1800 založený katalog rukopisů.

Stejně jako jeho předchůdci i nástupci i Karmášek musel bojovat s prostorovými limity i finančním zajištěním knihovny. Přesto se Karmáškovi podařilo prosadit řadu věcí zamýšlených již jeho předchůdcem Hankem. V rámci knihovny založil zvláštní oddíl se zaměřením na bohemikální produkci a moravika – tzv. Nationalbibliothek – a především za jeho vedení získala knihovna právo povinného výtisku pro Moravu a Rakouské Slezsko. Pražská Universitní knihovna si vymohla jako první knihovna v habsburské monarchii právo povinného výtisku z území Čech. Již v roce 1788 žádal o stejnou povinnost pro moravské tiskaře bibliotékář Jan Alois Hanke, Karmášek podal tentýž návrh v roce 1791. K realizaci však došlo až v roce 1807. (Od tohoto roku až do roku 1935 dostávala olomoucká knihovna jeden výtisk všech tiskovin vytištěných na Moravě, a v určitých obdobích i výtisky ze Slezska. Toto opatření vedlo k tomu, že se ve fondu Vědecké knihovny nachází nejbohatší sbírka moravik v ČR. V 19. století plnila knihovna funkci knihovny univerzitní i funkci zemské veřejné knihovny s právem povinného výtisku. Svou funkcí a činností se podstatně neodlišovala od jiných rakousko-uherských státních studijních knihoven.)

3. 1809–1918

Po smrti bibliotékáře Josefa Arnošta Karmáška (1809) na knihovnu stále více doléhala vojenská opatření v rámci tzv. napoleonských válek i sílící hospodářská krize. Nastalé komplikace nemohlo odvrátit ani dočasné vedení energického Karla Köllera. Toho později nahradil schopný Michael Václav Voigt, za jehož působení panovala mezi knihovním personálem svornost a prostředí vzájemného uznání. Voigt však zemřel v nedožitých 55 letech (1820) a jeho náhlým skonem ztratila knihovna zkušeného systematika, kterému se podařilo i v krizových letech prosadit řadu reforem a jehož opakované upozorňování na špatné finanční zabezpečení knihovny i personálu našlo u vyšších míst sluchu. Voigtův nečekaný skon tento slibný vývoj zhatil a uvrhl bibliotéku zpět do období nejistot a personálního napětí.

Následující dlouhá dvacetiletá éra, kdy knihovnu v letech 1824–1844 vedl Franz Xaver Johann Richter, měla slibný začátek. Avšak počáteční pozitivní atmosféra se vlivem narůstajících konfliktů s podřízenými i s brněnským guberniem postupně vytrácela. Naopak rokem 1845 započalo krátké, leč o to úspěšnější období knihovny, kterou bouřlivými revolučními lety provedl energický bibliotékář Jan Šilhavý. Ten za pouhých pět let dokázal odvést obrovské množství práce, počínaje příkladnou péčí o fond (mimo jiné inicioval založení katalogu inkunábulí) až po snahy o větší akcentování české literatury. Navíc se pod jeho vedením konečně podařilo dořešit nesrovnalosti ohledně početního stavu fondu (k roku 1846 knihovna opatrovala 48 004 svazků a 1 457 kusů volných listů grafik, map apod). Jeho odchodem univerzitní knihovna ztratila jednu z nejschopnějších osob, která kdy knihovnu vedla. Slibně nastartovaný vývoj knihovny, v němž pokračovali Šilhavého nástupci, záhy zhatila postupná degradace univerzitního učení v Olomouci a s ním i knihovny, završená v roce 1860 (zůstala pouze teologická fakulta). Po letech se tak opět dostaly na povrch nebezpečné myšlenky na přesunutí či zrušení i olomoucké knihovny. K tomu sice nedošlo, ovšem někdejší význam a prestiž utrpěly citelný zásah.

Přesto bibliotéka, nesoucí od roku 1860 oficiální název Studijní knihovna v Olomouci, i nadále působila jako významné vzdělávací centrum na Moravě. Přelom 19. a 20. století se ve studijní knihovně nesl ve znamení neustálého narůstání počtu českých žádostí o zápůjčky a současně rozšiřování výpůjčních služeb. Zejména šlo o žádosti českých gymnázií a vyšších škol, ale i soukromé žádosti učitelů a spisovatelů nebo duchovních osob.

Důležitou událostí v chodu knihovny bylo stěhování ústavu do jiné budovy. Bibliotéka sídlila od roku 1787 v kostele sv. Kláry a v přilehlé části někdejšího kláštera klarisek a zde zůstala až do roku 1906, kdy byla přestěhována do budovy bývalé teologické fakulty.

4. 1918–1948

Vznik Československé republiky (1918) nepřinesl do existence Studijní knihovny v Olomouci žádný osudový zlom. Prvotní očividnou změnou bylo jen upřednostnění češtiny v rámci celkové agendy na úkor někdejšího výsostného postavení němčiny. Do čela knihovny se postavil Bohuš Vybíral, který se v nastalém dlouhém období nejistot neúnavně energicky zasazoval o stabilizaci knihovny, která měla plnit novou roli. Nad jejím vymezením se ovšem dlouze diskutovalo, přičemž se znovu objevily pokusy celou věc vyřešit přemístěním knihovny do Brna, v souvislosti se založením tamější univerzity. Dlouholetá nerozhodnost nadřízených orgánů ovšem přispěla pouze ke stagnaci a ochromení zamýšleného rozvoje. I když se ministerstvo školství nakonec k přesunu kvůli protestům olomoucké kulturní obce neodhodlalo, postavilo studijní knihovnu takříkajíc na druhou kolej, což se projevovalo nejen v personální a dotační rovině, ale i v odebrání letitého práva povinného výtisku (1935). Za největší Vybíralův úspěch proto musíme označit prosazení důstojnějšího sídla v podobě objektu někdejší filiálky Národní banky Československé na Bezručově ulici, kam se knihovna přesunula v roce 1936 a kde působí i nyní.

Období německé okupace (1939–1945) citelně zasáhlo knižní fond, který musel projít výraznými cenzurními opatřeními. Přesto se podařilo ochránit prakticky celý fond knihovny, jehož nejcennější segmenty (rukopisy a inkunábule) byly již od roku 1943 kvůli hrozbě leteckých útoků přemístěny do vybraných venkovských objektů (zámky a fary). Po osvobození měla Studijní knihovna v Olomouci před sebou řadu úkolů. Především musela rychle obnovit provoz, dále koordinovat svoz, třídění a popis německých knižních konfiskátů, a to jak od fyzických osob, tak i vzácných zámeckých celků. Pracovníci knihovny se snažili zajistit nezbytné prostorové podmínky. Pro účely knihovny byla adaptována budova sousedící s dosavadním pracovištěm knihovny. Oba objekty byly propojeny. V souvislosti s obnovením olomouckého vysokého učení (Universita Palackého) v roce 1946 byla knihovna přejmenována na Universitní, zůstala však samostatnou institucí pod přímou správou ministerstva školství a nadále sloužila široké veřejnosti, nejen učitelům a studentům UP. Zákon o povinných výtiscích z roku 1947 stanovil, aby jeden výtisk všech publikací vydaných na území Československé republiky byl posílán mimo jiné také olomoucké knihovně.

5. 1948–1989

Únorový převrat v roce 1948 a následující roky přinesly do knihovny řadu změn. V prvé řadě opustil ředitelské místo dlouholetý přednosta dr. Bohuš Vybíral. V druhé řadě byla knihovna od roku 1950 pověřena nesmírně náročným a komplikovaným úkolem, který se týkal tzv. Akce K. Jejím výsledkem byla likvidace drtivé většiny konventů a klášterních zařízení a vyvstal problém, co s jejich cennými knihovnami. Právě Universitní knihovna v Olomouci byla z rozhodnutí nadřízených úřadů organizátorkou svozů klášterních knihoven z Olomouckého a Gottwaldovského kraje. Knihovnu poznamenal i významný posun v rozsahu a hloubce cenzury. Očista fondu byla masová, probíhala v několika liniích a v několika časových vlnách.

Vedle těchto specifických aktivit pokračovala knihovna v třídění a popisu německých konfiskátů a vlastní knihovnické činnosti. V nové organizační struktuře knihovny stanovené v roce 1954 se začalo výrazněji prosazovat nově ustavené oddělení bibliograficko-zpravodajské. Fungovalo jako poradní služba u katalogů a pracovníci poskytovali nejrůznější informace. Knihovna začala vyvíjet soustavnou publikační činnost, vydávat bibliografické, informativní, propagační a metodické materiály. V publikační činnosti se objevila i periodika. V roce 1955 zpravodaj Zpráva pro čtenáře, který později změnil název na Čtenářům. Od roku 1956 vycházel zpočátku nepravidelně, později se ustálil jako čtvrtletník časopis Z knihovnické praxe. Dále knihovna musela řešit stále problematičtější prostorovou situaci. Právě tato otázka se stala v souvislosti s dynamickým růstem fondu nejpalčivějším problémem a provází VKOL do dnešních dnů.

Územněsprávní reforma v roce 1960 znamenala pro knihovnu změnu jejího postavení v rámci systému knihoven v Československu. Novým zřizovatelem se místo ministerstva školství stal Krajský národní výbor v Ostravě (od 1. ledna 1961), což s sebou neslo změny, jež nebyly příliš ku prospěchu. Knihovna se totiž ocitla na okraji zájmu ostravského centra. Podle nového organizačního řádu zůstává knihovna nadále veřejně přístupnou univerzální knihovnou se zvláštním zaměřením na moravskou literární produkci, lehký průmysl a lékařství. Bibliotéka též přijala nový název Státní vědecká knihovna v Olomouci (dále SVKOL, SVK). V roce 1966 oslavila knihovna 400. výročí svého založení a prezident ČSSR jí udělil Řád práce. Období "konsolidace a normalizace" zahájené rokem 1971 zmařilo probuzené naděje na duchovní uvolnění. Statistické ukazatele o přírůstku, nákupu zahraniční literatury, mezinárodní výměně nebo počtu výpůjček se vyznačovaly určitou stabilitou, jejich obsahová náplň však měla příkře sestupnou tendenci.

V sedmdesátých letech se prostorový problém stal již chronickým a knihovna na něj reagovala pronájmy a nákupy nemovitostí, jež sloužily jako odlehčovací skladiště (Dolní náměstí, fara ve Skrbni, zámeček v Nenakonicích). Na počátku sedmdesátých let pak měla politika normalizace dopad na činnost v tom smyslu, že došlo k další velké očistě fondu a k vytvoření zvláštních cenzurovaných fondů D73, 74, 75, 76 apod. V tomto období byl natolik uznán význam historického fondu knihovny, že bylo zahájeno jeho bibliografické zpřístupňování. Začala vycházet edice soupisů starých tisků z fondů VKOL. S novým ředitelem dr. Antonínem Přichystalem se potom z SVKOL stala knihovna bez ambicí, bez snahy o vědeckou činnost. Jednalo se víceméně o továrnu na popis knih, o úřad, jenž se věnoval své bazální činnosti a opomíjel veškeré vědecké aktivity, mezinárodní spolupráci či hlubší kontakty s univerzitou. V doplňování fondů vznikla tradice každoročních Seznamů časopisů z kapitalistických států objednaných knihovnami, ústavy a podniky v Olomouci – užitečná pomůcka pro doplňování periodik v zúčastněných knihovnách. V době nedostatku finančních prostředků zabránila duplicitnímu odběru v rámci města.

Na počátku osmdesátých let došlo ke změně na ředitelském postu. Novým statutárním zástupcem se poprvé v dějinách knihovny stala žena, dr. Marie Nádvorníková. Následující roky byly věnovány především obnově infrastruktury (opravy budov, elektroinstalace, hledání skladových prostor apod.). V činnosti knihovny došlo k několika změnám. Byla pověřena funkcí regionálního informačního střediska pro kulturu a umění Sm kraje. Tato skutečnost přinesla zpracovávání brzy velmi vyhledávaných faktografických informací i tvorbu regionálních bibliografických soupisů s tematikou divadla, hudby a literatury. V roce 1985 zřídila knihovna volný výběr novinek naučné literatury, kde se mohli čtenáři seznámit s knihami přímo, nejen prostřednictvím katalogizačního lístku. V témže roce byla VKOL vybrána jako spoluřešitel státního výzkumného úkolu Automatizace knihovnických a bibliografických procesů v jednotné soustavě knihoven. Vzniklo tříčlenné pracoviště – základ budoucího oddělení automatizace.

Na vývoj knihovny mělo vliv získání budovy na Ostružnické ulici roce 1986. Objekt byl v havarijním stavu. VKOL musela řešit neudržitelnou prostorovou situaci v hlavní budově, rozšířit prostory pro uživatele, vytvořit lepší pracovní podmínky pro zaměstnance. Za tehdejšího zřizovatele - Severomoravského KNV - mohla VKOL z rozpočtových prostředků uhradit jen statické zabezpečení objektu. Zchátralá budova provokovala vedení města, novináře i obyvatele.

6. 1989–dosud

Uvolnění režimu po roce 1989 se v knihovně projevilo v několika ohledech. Především byla knihovna převedena pod nového zřizovatele, kterým se od 1. ledna 1991 stalo Ministerstvo kultury České republiky. Už předtím začala očista fondu od politické literatury, bylo vyřazováno množství titulů sovětské technické literatury z padesátých a šedesátých let 20. století, o niž mezi čtenáři nebyl příliš zájem, a současně se začala půjčovat díla zakázaných autorů, byť to s ohledem na jejich relativní vzácnost bylo pouze prezenčně. Počáteční vzestup zájmu o literaturu z let 1968–1969, zakázané a samizdatové tituly vystřídaly rostoucí požadavky na učebnice cizích jazyků, odbornou literaturu z oblasti výpočetní techniky, podnikání, zákonodárství a norem, ale i přírodních věd a lékařství. Meziroční nárůst výpůjček od roku 1990 do roku 1991 dosáhl objemu 86 000. Léta 1990–1991 přinesla velký zájem zahraničí o postkomunistické Československo. Projevilo se to četnými knižními dary.

Knihovna se stala spoluzakladatelem Sdružení knihoven ČR, jehož členy jsou vědecké a odborné knihovny. V práci obou sekcí při SDRUK – sekci pro bibliografii a sekci pro historické a vzácné knižní fondy – se VKOL silně angažuje. VKOL vstupovala i do dalších kooperačních seskupení, začala se podílet na řešení kooperačních projektů. Navazováním nových vztahů VKOL potvrdila své místo mezi předními českými knihovnami, ovlivňujícími i další etapu rozvoje českého knihovnictví – vytváření národní informační sítě.

Počátek devadesátých let se nesl mimo jiné ve znamení bouřlivého rozvoje výpočetní techniky. Dosud obtížně dostupné technologie dorazily i do Československa a v oblasti knihovnictví vyústily v razantní změny výpůjčních procesů. Tento trend nemohl minout ani tehdejší Státní vědeckou knihovnu v Olomouci. Od začátku roku 1991 byla zavedena počítačová evidence čtenářů – indviduálních i kolektivních. V závěru roku začaly být čtenářské průkazy opatřovány čárovými kódy. Byla to příprava na budování automatizovaného výpůjčního procesu.

V oblasti automatizace knihovna nevstupovala na zcela neznámý terén. Už od roku 1985 se jako jeden ze šesti spoluřešitelů podílela na státním výzkumném úkolu Automatizace knihovnicko-bibliografických procesů v jednotné soustavě knihoven. V roce 1987 byl implementován databázový systém CDS/ISIS, který pracoval pod MS-DOS a v roce 1990 bylo vytvořeno samostatné oddělení automatizace, které se mělo zabývat především aplikací typového projektu MAKS (Modulární automatizovaný knihovnický systém) v lince doplňování a zpracování fondů. Ve stejném roce bylo zahájeno ukládání vybraných záznamů do počítačové databáze. Tímto způsobem byla zpracovávána pouze malá část přírůstku, ve větší míře se počítačové zpracování fondu mohlo rozběhnout až po vybudování počítačové sítě. Síť byla zprovozněna v roce 1993, o rok později byla zahájena první vlna plošné retrokonverze katalogů, která trvala až do roku 1997, a začalo také automatizované půjčování knih, které byly v databázi k dispozici.

Významný milník v oblasti automatizace knihovních procesů znamenal rok 1999. V průběhu tohoto roku byl po několika letech příprav spuštěn ostrý provoz knihovního systému Aleph 500. Nejprve byla do ostrého provozu převedena linka zpracování (7.července), od září na nový systém po krátké testovací fázi přešel také výpůjční proces. Úspěšně proběhla také konverze záznamů ze starších databází, stejně jako převod báze uživatelů i výpůjček. Zprovoznění nového systému si vyžádalo značné investice, které z větší části pokryly granty od Mellonovy a Sorosovy nadace, ale také mimořádné osobní nasazení nejen oddělení automatizace, ale všech pracovníků, kteří se v poměrně krátké době museli naučit pracovat ve zcela odlišných podmínkách než dosud. Aleph 500 dodávaný izraelskou firmou ExLibris byl a je nasazen v mnoha knihovnách po celém světě, nešlo tedy o experimentální software, ale o osvědčený produkt se širokou komunitou uživatelů. Jeho nasazení v knihovně ale neslo nemalé nároky na údržbu a zálohování systému, při implementaci bylo nutno použít některá řešení přímo na míru olomoucké knihovně a komplikace přinášela také nedostatečná dokumentace a neustálý vývoj s častými novými verzemi.

Počet záznamů v elektronické bázi se v dalších letech postupně zvyšoval také díky řadě projektů zaměřených na retrokonverzi lístkových katalogů. To ve spojení se zprovozněním elektronického katalogu přístupného na internetu a možností objednávat knihy i mimo knihovnu (do té doby bylo pro každou výpůjčku nutné navštívit knihovnu dvakrát, případně po objednávce přibližně hodinu čekat) mělo odezvu v rostoucím zájmu čtenářů o výpůjčky z knihovny. V roce 1989 Státní vědecká knihovna evidovala 296 096 výpůjček, o deset let později, tedy v roce zprovoznění Alephu, bylo toto číslo téměř stejné – 297 313. Už v dalším roce ovšem přišel nárůst na 322 441 a počet výpůjček se v dalších letech stále zvyšoval až k maximu v roce 2009, kdy knihovna vykázala 506 433 půjčených dokumentů.

Podobným způsobem stoupal počet registrovaných čtenářů, v roce 1989 jich bylo 10 617, o deset let později 11 147, potom se ale i toto číslo začalo zvětšovat a dosavadním maximem bylo 17 600 čtenářů v roce 2010. Je ovšem víc než pravděpodobné, že statistické údaje v obou ukazatelích významně ovlivnily zvyšující se počty studentů na Univerzitě Palackého, pro které je knihovna důležitým zdrojem studijních materiálů a informací.

Nový knihovní systém umožnil zapojení do dalších aktivit bezprostředně souvisejících se zpracováním fondů, od roku 2000 dlouhodobě přispívá do národního souboru autorit, tedy unifikovaných, standardizovaných selekčních údajů usnadňujících vyhledávání v knihovních katalozích. V roce 2005 pak byla spuštěna sdílená katalogizace, v níž se o zpracování nových přírůstků dělí tři knihovny s právem celostátního povinného výtisku – Národní knihovna České republiky, Moravská zemská knihovna a Vědecká knihovna v Olomouci. Katalogizátoři těchto tří institucí pořizují a upravují záznamy ve společné databázi, což umožňuje efektivnější práci a vzájemné sdílení záznamů.

Knihovnu i nadále provází prostorová nouze a neustálý boj o místo, kam by knihy a časopisy bylo možné ukládat. Myšlenka na vybudování nové knihovní budovy byla v době normalizace umrtvena a oživit se ji nepodařilo ani více než čtvrtstoletí po pádu komunismu. Pro oblast ukládání fondů to znamenalo dlouhé období improvizací a marných nadějí. Sem patří především po celá devadesátá léta trvající neúspěšné snahy o získání nedostavěné budovy skladu podniku Kniha Olomouc v Hejčíně (dnes kancelářská budova v blízkosti pošty na Ladově ulici), nerealizované plány na přestavbu objektu po sovětské armádě v areálu letiště v Neředíně ad.

Přes zpravidla neúspěšné snahy o koncepční řešení ukládání fondů se nedá říct, že by se v knihovně neinvestovalo. V roce 1990 přidělila dislokační komise knihovně rozestavěný proviantní sklad v kasárnách Prokopa Holého na Holické ulici, který se po dokončení v roce 1994 stal s více než 400 000 svazky jedním z největších úložných prostorů knihovny. Ve stejné době probíhala rozsáhlá, dlouho plánovaná rekonstrukce budovy v Ostružnické ulici, kam se v roce 1995 nastěhovalo vedení knihovny a také linka zpracování fondů a bibliografie. Jako sklad se využily i nevyhovující, vlhké sklepní prostory. V návaznosti na odstěhování některých provozů na Ostružnickou došlo k přesunu služeb z prvního patra do přízemí, jehož cílem bylo vytvořit důstojné, lépe přístupné prostory pro čtenáře.

V tomto rozložení fungovala knihovna až do dokončení další investice, kterou byla „rekonstrukce“ provizorního skladu v Bezručově ulici. Ten byl plánován jako dočasná stavba a měl sloužit pouze do doby výstavby nové knihovní budovy. Nepodsklepený objekt dlouhodobě jako sklad používán být nemohl, rekonstrukce ovšem v tomto případě znamenala stržení stavby a na jejím místě vznikla pětipodlažní budova ředitelství knihovny. Stavba byla připravována v roce 2002, vlastní realizace začala v roce 2004 a budova byla slavnostně otevřena v září následujícího roku. Pásku přestřihla Hana Študentová, která na pozici ředitelky knihovny v září roku 2003 vystřídala Marii Nádvorníkovou. Hana Študentová knihovnu vedla do roku 2009, kdy pozici ze zdravotních důvodů musela opustit. Po její předčasné smrti byla ředitelkou v říjnu roku 2010 jmenována Jitka Holásková, která knihovnu vede i v současnosti.

Nová budova umožnila spolu s ředitelstvím a ekonomickým oddělením přestěhovat také do té doby spíše improvizovanou studovnu historických fondů a vznikl v ní také klimatizovaný trezor pro nejcennější památky knihovny. Současně sem byla přemístěna studovna vázaných novin, úsek meziknihovních výpůjčních služeb a správa fondů. Novostavba byla první velkou investicí, kterou v knihovně realizoval její nový zřizovatel, Olomoucký kraj. Do jeho kompetence knihovna přešla v roce 2001.

Stavebních akcí zažila knihovna po roce 1989 mnoho. Kromě výše zmíněných investic šlo ale spíše o lokální úpravy s cílem modernizovat nebo opravit stávající prostory, případně adaptovat prostor pro nové či změněné služby. V roce 1997 byla dokončena čtyřpodlažní vestavba ve dvoře hlavní budovy, jejíž dvě spodní patra slouží jako depozitář, třetí podlaží využívá od roku 1999 studovna AV médií, dnešní multimediální studovna, a zbývající prostor obsadil sklad časopisů. V letech 2005 a 2006 byla opravena fasáda hlavní budovy a postupně vyměněna všechna okna. Opraveny byly i sklepy hlavní budovy, do kterých pronikala vlhkost a uložené dokumenty tady trpěly plísněmi. V roce 2007 pak byla rekonstruována hlavní studovna (nová podlaha a mobiliář). Zatím poslední rozsáhlejší úpravou byla v roce 2011 čtyřměsíční přestavba výpůjčního oddělení. Projekt řešil především nedostatečné zázemí půjčovních služeb, zahrnoval ale také stavební úpravy včetně menších dispozičních změn, vybavení nábytkem na míru, úpravu sociálního zařízení a vybudování nové vzduchotechniky v obou patrech budovy. V prvním patře získala knihovna větší prostor pro volný výběr novinek, v chodbě 1. patra také díky drobným stavebním úpravám vznikl výstavní prostor. Oprav se dočkal také červený kostel, využívaný jako příruční sklad v blízkosti knihovny – v letech 1990–1992 byly provedeny klempířské práce, oprava obkladů, kamenické práce nebo výměna hodin a schodišť ve věži; v letech 2005 a 2006 byla odbornou firmou realizována také oprava a výměna vitráží.

Přes veškerou snahu a uvedené úkony se dosud nepodařilo nalézt odpověď na otázku, jak bude knihovna ukládat trvalý příliv nových knih a časopisů. Kapacita stávajících skladů je už přibližně deset let naplněna a prostor pro roční přírůstek je získáván opakovanými pronájmy v areálu firmy Grios, původně Kovo-dřevo, na Lazcích. Další problém představuje velmi špatný stav skladů po stavební stránce. Ze sedmi objektů využívaných jako depozitáře je pouze jeden vybaven klimatizací (zmíněná novostavba ředitelství na Bezručově ulici), v ostatních jsou uložené dokumenty vystaveny nepříznivým vlivům prostředí.

Nevyhovující sklady a jejich nedostatek nejsou jedinou oblastí, kde se v letech 1989–2015 nepodařilo dosáhnout výrazného zlepšení situace. Příliš se nedaří ani budování fondu jinými cestami, než je povinný výtisk. V procentech k celkové roční akvizici představuje nákup pouze 5 %, což prakticky znemožňuje plnit konzervační funkce knihovny. Na vině poklesu byly především stoupající ceny nových knih, které ovšem nebyly a nadále nejsou zohledňovány v knihovním rozpočtu.

Nová doba přinesla velké změny do oblasti bibliografie, která byla po dlouhá desetiletí rodinným stříbrem Státní vědecké knihovny v Olomouci. Nástup internetu a s ním spojené razantní změny ve způsobech vyhledávání informací způsobily postupný úpadek významu této činnosti, v níž se knihovna mohla pochlubit skutečně pozoruhodnými výsledky. Místo toho bylo nutno vypořádat se s novými úkoly, například v podobě aktivit v oblasti ochranného reformátování – digitalizace a mikrofilmování. Tyto více či méně nové postupy při ochraně fondů mají za cíl jednak vytvoření kopií originálních dokumentů, které jsou natolik poškozené, že by neměly být nadále půjčovány, případně práci s nimi limitují například jejich rozměry, současně ale slouží jako vítaná nadstavba nad klasickými knihovními službami, která v souvislosti s rozvojem výpočetní techniky a internetu umožnila zpřístupnit vybrané dokumenty mnohem širšímu okruhu zájemců.

První zkušenosti s digitalizací svých fondů získala knihovna v roce 1998, kdy nechala naskenovat tři rukopisné památky. V dalších letech pokračovala výběrová digitalizace především středověkých rukopisů a v roce 2002 byla zprovozněna digitální knihovna pro jednoduché zpřístupnění elektronických kopií. Šlo zřejmě o vůbec první podobnou aplikaci v českých knihovnách, její obsah je v současnosti převáděn do modernější digitální knihovny a provoz původní aplikace bude v dohledné době ukončen.

Prostřednictvím různých grantových projektů bylo postupně zdigitalizováno přes 100 rukopisů, 16 inkunábulí a několik dalších vybraných tisků. V roce 2005 vznikla digitální knihovna map s více než 500 listy starých map a o dva roky později byl zprovozněn systém Kramerius pro prezentaci výsledků digitalizace novodobých dokumentů, především novin. Sbírku dokumentů v digitální podobě významně rozšířila služba EOD (eBooks on Demand), která nabízí čtenářům možnost objednat si digitální kopie knih, u kterých již vypršela autorská práva.

Výrazný posun v oblasti digitalizace fondů přinesl v letech 2013 a 2014 projekt Olomouckého kraje Rozvoj služeb e-Governmentu v Olomouckém kraji, jehož prostřednictvím se podařilo digitalizovat více než 1,3 milionu stran historických i novodobých regionálních periodik a současně vybudovat přímo v knihovně moderní digitalizační pracoviště, které se zabývá skenováním fondů knihovny. Také byla zprovozněna digitální knihovna Kramerius v nejaktuálnější verzi, která bude v budoucnu sloužit jako jednotné uživatelské rozhraní pro prohlížení všech naskenovaných dokumentů Vědecké knihovny v Olomouci.

Nadále funguje také mikrofilmování periodik, které po pionýrských dobách ve druhé polovině devadesátých let 20. století dostalo impulz v letech 2008–2011, a to prostřednictvím realizace grantového projektu z Finančního mechanismu EHP/Norska. V knihovně tak mohla být zprovozněna linka pro ochranné mikrofilmování historických periodik, silně ohrožených degradací kyselého papíru. I zde už počet zpracovaných stran přesáhl hranici jednoho milionu.

Zcela novým prvkem byla pro knihovnu povinnost, kterou jí uložil zákon č. 257/2001 (Knihovní zákon). V návaznosti na vznik krajů začala Vědecká knihovna v Olomouci od 1. ledna 2002 vykonávat krajské funkce. S touto činností neměla příliš zkušeností, protože ji doposud zajišťovaly knihovny v Ostravě a Brně, poměrně rychle se ale podařilo vybudovat funkční systém krajského knihovnictví a oddělení regionálních služeb se mohlo etablovat i v dalších aktivitách, především ve vzdělávacích. Ty mají podobu jednorázových kurzů a seminářů, ale také zahrnovaly jednoletý rekvalifikační kurz na pozici knihovníka, který knihovna pořádala od roku 2005. Vedle toho míří aktivity oddělení i na přípravu akcí pro veřejnost, ať už jde o přednášky, autorská čtení a besedy nebo výstavy.

Úsekem, který se po roce 2000 dařilo rozvíjet, jsou historické fondy. Sbírky knihovny jsou v mnoha ohledech unikátní a v Česku těžko hledají srovnání a je nepochybně dobře, že se tuto oblast podařilo personálně posílit. Historickými fondy se v knihovně dlouhodobě zabýval Václav Pumprla, který mimo jiné v roce 1991 stál na počátku tradice pořádání olomouckých konferencí specialistů z tohoto oboru. Pracovní pozice zaměřená pouze na práci s historickými knižními fondy však byla ve Státní vědecké knihovně zřízena paradoxně až po jeho odchodu. Velký posun potom přinesla novostavba ředitelství, kde byla vybudována klimatizovaná studovna historických fondů a je zde umístěn trezor pro rukopisy, prvotisky a jiné vzácné dokumenty. Úsek historických fondů tak po dalším rozšíření personálního stavu získal vhodné podmínky pro studium historických materiálů a má za sebou některé nepřehlédnutelné výsledky. Za všechny lze jmenovat prezentaci do té doby prakticky neznámého atlasu portolánových námořních map z roku 1563, který byl veřejnosti představen výstavou i podrobnou monografií, nebo nález dopisu německého humanisty Willibalda Pirckheimera, vlepeného do překladu Ptolemaiovy geografie z roku 1525. V posledních letech byla založena tradice pořádání tematických výstav založených na bohatých fondech knihovny. Největší výzvu pro úsek historických fondů znamenala příprava oslav 450. výročí založení knihovny v roce 2016. Byla vydána publikace k dějinám knihovny, která vznikla na základě nového archivního výzkumu, a ve spolupráci s Vlastivědným muzeem v Olomouci a Muzeem umění Olomouc proběhla rozsáhlá výstava Chrám věd a múz: 450 let Vědecké knihovny v Olomouci, která představila na dvě stovky významných dokumentů knihovny, k níž vyšel reprezentativní katalog.